Následování Ježíše

Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: "Budu tě následovat, kamkoli půjdeš." Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Jinému řekl: "Následuj mne!" On odpověděl: "Dovol mi pane, abych šel napřed pochovat svého otce." Řekl mu: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj království Boží." (L 9, 57-60)

Na počátku bylo křesťanství hrozně jednoduchou záležitostí. V minimálních vnějších rámcích se projevovaly maximální duchovní síly. Později naneštěstí ta organizovanost, forma a vnější projevy začaly růst a košatět a spolu s tím slábly projevy Ducha. Církev se dostala do lesklé bídy, hýřila nádherou, ale tím chudší byla ve své podstatě. Petr a Jan jednou po letnicích zašli do jeruzalémského chrámu. Potkali tam žebráka, který na ně hleděl s velkým očekáváním. Podle slov Písma mu Petr řekl: "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" A ten vstal, chodil a chválil Boha. Všimněme si toho protikladu: stříbro ani zlato nemám, ale v Kristově jménu vstaň a choď! Před tisíci lety žil jeden ctihodný papež, který když na tento text vzpomenul, řekl: "Dnes už nemůžeme říct, že nemáme stříbro ani zlato, ale na druhé straně bychom marně říkali, vstaň a choď." V tom je ta lesklá bída církve, že má stříbro a zlato, ale postrádá léčivou sílu, kterou svého času dostala od Ježíše. V naší generaci prochází světové křesťanství důležitou změnou. Začíná se zbavovat toho lesku a opět se stává prostším. Zatím jen některé církve, ne všechny, mohou říct, "stříbro ani zlato nemám". Věřím, že nás Boží milost povede po této cestě dál, a že jednou třeba budeme moci znovu říct i "vstaň a choď". Nejdůležitější znak uzdravování církví vidím v tom, že se přestává klást takový důraz na obřady a dogmata a stále více září postava Ježíše Krista, jeho osoba a sláva. Pokud církev půjde touto cestou dál, dojde k její obnově. Jestliže se křesťanství včerejška vyznačovalo tím, že udržovalo v provozu mamutí náboženský podnik, křesťanství zítřka bude charakteristické tím, že jeho vyznavači budou ve svém každodenním životě následovat Ježíše. Podle mě jsou vyhlídky takové, že poklesne důležitost obřadů, úřadů a litery, a místo nich zazáří osoba Ježíše Krista.

Jestli je tomu tak, pak si téma následování Ježíše bohatě zaslouží jeden večer. Jak dnes následovat Ježíše? Na tuto otázku není snadné najít odpověď zejména proto, že s odvoláním na jeho následování se událo a děje mnoho zla. I dnes mnozí cítí sílu, která za skrývá za jménem Ježíše Krista. Proto si mnozí toto jméno píší na svůj pomyslný prapor a mávají s ním: "Všichni sem, Kristus je tady!" Věc se má tedy tak, že se člověk nevzdá svých plánů a nepostupuje kupředu pod Kristovým vedením. Namísto toho se Krista snaží "uchopit", v manipulovat ho do svých záměrů a myšlenkových schémat a s jeho jménem na rtech je naplňovat. To se týká jak cílů náboženských tak nenáboženských. Kvůli tomu se situace stala nepřehlednou a člověk musí pečlivě hledat za tím vším, co opravdu znamená následovat Ježíše Krista.

Dříve někteří tvrdili, že Ježíš byl prvním komunistou. Odkazovali se na to, že první křesťané měli společný majetek a na spoustu dalších věcí. Svůj prapor pozdvihl i opačně uvažující tábor, který hlásal, že Kristus chrání "křesťanský západ" před komunizmem. Opět mávání prapory v Kristově jménu. Podle kázání mnohých kněží vede sám Kristus revoluce národů. V čele revolucí stojí On. Nebo: Kristus je knížetem pokoje. Lidé! Náš boj za mír vede Kristus. Vlaje tedy mnoho praporů a svůj pohled musíme upřít za ně.

Ani v církvi není situace jednodušší. I zde vlaje spousta různých praporů s tím, že se jedná o Kristovu věc, všichni pojďte sem! Kupříkladu dvě velké církve, římská a pravoslavná, tvrdí, že jejich mniši a jeptišky jsou těmi, kdo vzali následování Krista vážně. Ve skutečnosti by měl tak, jako to dělají oni, následovat Krista každý, což ovšem všichni nemohou, tak dělají různé ústupky. Ale přesto by pro ně ideální formou následování byl asketický životní styl v celibátu. Druhým extrémem jsou jehovisté, kteří říkají: Běda tomu, kdo se neobrátí ke Kristu! Což znamená, že je třeba se stát jehovistou. Protože Kristus se brzy vrátí jako král a pod jeho vedením nastane strašlivé krveprolití. Všichni, kdo se včas nestanou jehovisty, zahynou. Kolik je různých možností a směrů, které se ohánějí Kristem! Je zapotřebí dívat se za ně a v Písmu hledat, jak následovat Krista.

Tvrdím, že ke Kristu je třeba se obrátit dvakrát. To, že člověk v nějaké chvíli uvěří a připojí se k jedné ze skupin, které hlásají Krista, to je málo. Každá církev káže, misionaří a zvěstuje Krista a někteří se obrátí, připojí se ke dané skupině a přijmou její učení. V tom učení může být plno krásných, ryze kristovských věcí, takže ten, kdo tento krok udělal, není na špatné cestě, ale potom by ještě mělo nastat obrácení druhé. Obrácení od toho, co daná skupina o Kristu učí, ke Kristu samotnému, živému, k setkání s ním, což způsobí trochu vybočení z té skupiny a postaví to dotyčného do jisté míry i proti ní. Tak bude ta skupina podrobena zkoušce, jestli mezi svými členy snese někoho, kdo ji přerostl, dostal se dál a setkal se živým Kristem. Zde křesťanské skupiny podstupují zkoušku, jestli toto vydrží. Pokud ano, Kristus se jim odvděčí tím, že jim daruje někoho, kdo s ním navázal vztah na vyšší úrovni. Mnozí z těch, kteří jsou křesťany už mnoho let, toto druhé obrácení ještě neprožili. Následování Krista se tedy děje ve dvou fázích a toto pravidlo má velmi málo výjimek. Nejdříve se někdo setká se sborem, který káže Krista, a víru tohoto sboru přijme za svou. S tím se dá vystačit velmi dlouho, ale odsud je třeba postoupit ještě o ten druhý krok.

Další myšlenka: Zdravým následováním Krista je, když zná člověk Krista osobně a komplexně. Ti, kteří dospěli jen k prvnímu obrácení, ti Krista vnímají jako mozaiku, kterou si skládají z biblických veršů nebo kázání, která tu a tam zaslechli. Nestačí, když znáš Krista jen takto poskládaného z částí. Apoštol Pavel cestou do Damašku na chvíli prožil Krista celého. Tak celého, že pak po zbytek svého života tento prožitek popisoval ve svých kázáních a dopisech. K takové zkušenosti Krista, která ovlivní celý náš život, by měl dospět každý z nás. Pak už si nebude lámat hlavu s tím, že včera četl o Kristu přísném, dnes o milosrdném, včera o tom, jak se postil a dnes o tom, jak šel na svatbu. Jaký je tedy Kristus? Postí se, nebo hoduje? Pokud Krista opravdu prožijeme, tyto biblické verše krásně zapadnou do jediného obrazu Krista.

Toto je tedy druhá věc, kterou mám na srdci: Máme usilovat o to, abychom získali jednotný obraz Krista. Dále se vám pokusím z toho svého obrazu vylíčit něco, co mě už léta hřeje u srdce.

Nejdříve ten svůj pohled porovnám s Janem Křtitelem. Když si vzpomenu na Jana, stojí přede mnou přísný prorok, tvrdě vyhlašuje své běda a hrozí ohněm a koncem světa. O Mesiáši, který má přijít, mluví jako o tom, v jehož ruce je sekera a lopata na oddělení zrna od plev, protože přichází veliký soud. Jan Křtitel bere Boží věc smrtelně vážně a to ho činí prorokem vyhrožujícím a tvrdým. Ježíše naproti tomu vidím jako postavu radostnou a milou. On životu přitaká, neodmítá ho. Takto jsem Ježíše poznal a takto jej i předávám dál: Přišel proto, abychom měli život a měli ho v hojnosti. Ne nadarmo nás teologové na každém kroku upozorňují, že ta sekta v Kumránu, jejíž úkryty byly po druhé světové válce objeveny, vnímala sebe samu jako Boží armádu a spolu s nimi i mnoho jiných židovských náboženských skupin o sobě smýšlelo jako o bojovnících. Naproti tomu Ježíš své následovníky, své přátele nazývá svatebními hosty. Když se ho ptali, proč se nepostí, Ježíš odpověděl, proč by se měli hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi. Kochejme se polními liliemi, Boží lásku můžeme vidět i ve vrabečkovi, který se ukryl pod střešním přesahem. Ježíš nás učí dívat se, radovat se, vidět a pod povrchem věcí odhalovat hluboké pravdy.

A třetí myšlenka je, že Ježíš byl lidský. Je hrozné, jak náboženství umějí dělat člověka nelidským. Kolik hranic bylo od té doby zapáleno a inkvizičních procesů a mučení provedeno ve jménu náboženství! Ježíš byl podivuhodně lidský. Sledujte tuto řadu: Ježíš byl přítelem lidí - Ježíš byl přítelem obyčejných lidí - Ježíš byl přítelem hříšných lidí. I padlou ženu, celníka a vyvržence společnosti zval: Pojďte a přijímejte Boží lásku.

A nakonec: Věřím, že Ježíš byl synem Božím. Byl naplněn Boží podstatou, neboli láskou. Byl Božím synem, protože miloval tolik, že neváhal obětovat ani svůj život.

Z Bible vyplývá, že následování Ježíše je stavem pohybu. Znamená exodus, vyjití, vyproštění se z pout, kterými se rádi necháváme svazovat, vyjití z měkkého a teplého hnízda. Ježíš byl v neustálém pohybu z místa na místo a při tom neměl, kam by hlavu složil. Člověk chová instinktivní náklonnost k měkkým a teplým hnízdečkům. I fyzicky, třeba ve formě milého a teplého domova. Židé jsou tak rádi, že mohou složit své hlavy do náruče starého dobrého Mojžíše a mohou odpočinout v tom, že ho mají. Ale Ježíš neměl, kde by hlavu složil fyzicky ani duchovně. On neměl Mojžíše ani Eliáše. On měl "jen" Otce. Když jsem se nad tím zamýšlel, zakusil jsem, že mé osobní následování Krista se projevuje mimo jiné v tom, že nemám, kam bych hlavu složil. Nabízel by se mi starý dobrý Jan Kalvín. Kalvín je mi dobrým učitelem, řekl plno pěkných věcí, ale nyní, v měsíci reformace, musím přiznat, že nemám, kam bych složil hlavu. Ani do náruče Jana Kalvína. Ale zakusil jsem i jinou věc. Asi před rokem jsem se dostal do těžké zdravotní krize. Hrozila mi velmi vážná operace. Byl jsem v nemocnici, když v mé mysli zazněla píseň Do Ježíšova náručí jistě složím hlavu svou. Ježíš neměl, kam by složil svoji hlavu, ale nám bylo umožněno, abychom svou hlavu složili do jeho náruče. Skutečně je to tak a nic jiného není! Následování Krista znamená, že jsem stále na cestě a nemám stabilní, bezpečný systém, ani náboženský, v němž bych se konečně usadil. Věčné hledání cesty, nalezení aktuální pravdy a zkoumání platnosti včerejších pravd pro dnešek. Následování Krista znamená rozhodovat se. Každý křesťan mě může napadnout, že jdu po špatné cestě, že jsem zbloudil. Jsem heretik. Zbývá mi jen ta vnitřní radost, že každý den můžu složit hlavu do Ježíšovy náruče, můžu s ním mluvit, od Něho beru povzbuzení k dalšímu hledání cesty, k riskantnímu náboženství. Možná Krista nejlépe následuje ten, který je nejsnáze napadnutelný, a nejdále je od Něho ten, který Jej následuje "nenapadnutelně". Zvláštní situace. Kdo tohle nechápe, ten ví málo o tom, že máme živého Pána. Neuctíváme nějakého nabalzamovaného Krista, ale v Jeho duchu chceme řešit současné záležitosti a vyznat se v dnešním chaosu.

Krista lze následovat jen tehdy, pokud milujeme dnešní svět a víme o jeho problémech. Třeba o tom, že jsme součástí lidstva, které je manipulováno a v té manipulaci, která dosahuje světového měřítka zaniká individualita člověka. Jestliže zaniká, pak následování Krista jistě znamená, že budeme lidem pomáhat, aby se jejich osobnost rozvíjela. Pokud vidíme, že zaplavení technikou zabíjí ducha, pak následování Krista jistě znamená, že se před technickými vymoženostmi budeme cítit svobodni. Není pravdou, že ze mě činí člověka to, že vlastním auto a vilu na břehu Balatonu. Jestli je to tak, pak následování Krista znamená, že se budu snažit vydobýt úctu chudobě. Dnes získává úctu ten, kdo má peníze a vliv. Následovat Krista znamená statečně se tomu vzepřít a snažit se zajistit úctu obyčejnému chudému člověku. Následovat Krista je skutek, který má společenské dopady, není to jen náboženská záležitost. Pochopme, že následovat Krista není nějaká pobožnůstkářská, pámbíčkářská věc, kterou je nejlépe provozovat v šeru kostela, ale prožívání Božího daru, který nám přinesl Ježíš; jeho prožívání ve společnosti, k čemuž je třeba znát i okolní svět.

Dále vám, heslovitě ve čtyřech bodech, povím, co pro mě konkrétně znamená následovat Krista.

Znamená to být spolu. Vztah s Ním můžu hledat i samostatně, ale jde to jen tehdy, pokud se stanu součástí nějakého společenství. Je třeba prožívat šťastné spolužití. Sbor, společenství má svůj význam. Být spolu, ale ne v tvrdosti Jana Křtitele, ale v Ježíšově radosti, přitakání životu a vzájemné pomoci.

Přemýšlet. Následovat Krista znamená přemýšlet, hledat pravdu, zvolit si způsob života, že nemám, kde bych hlavu složil, není bezpečný systém, dogmatika, na jejímž polštáři by moje hlava spočinula.

Pomáhat těm, kdo to potřebují. Následování Krista znamená charitu, službu lásky, a to v tomto sledu: milovat člověka, milovat obyčejného člověka, milovat hříšného člověka.

A nakonec riskovat a pokud je to nutné i trpět. I toto patří k následování Ježíše. "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne."

Ještě uvedu několik jednoduchých, milých a poučných příkladů, abychom to viděli nejen teoreticky, ale i v praxi.

První nás zavede do doby římských císařů. Jeden pyšný císař, který pronásledoval křesťany, si jednou dal zavolat jednoho z nich a zeptal se ho: "No, co teď dělá ten váš slavný tesař?" Ten křesťan klidně odpověděl: "Právě tesá rakev tyranům." Takovýto nebojácný a svobodný humor je jedním z charakteristických znaků následováni Krista.

Druhý příklad pochází z doby reformace. Angličané mají velkého kazatele - mučedníka. Jmenoval se Hugo Latimer. Byl to obdivuhodný člověk. Pocházel ze selské rodiny, ale stal se biskupem a kázal u dvora Jindřicha VIII. Po jednom odvážném kázání se na něho Jindřich rozhněval a nařídil, že příští neděli bude znovu kázat on a králi se omluví. Opět byla neděle, Latimer předstoupil před shromáždění dvořanů a začal: "Ty Hugo Latimere, uvědom si, před kým kážeš! Před Jeho výsostí a on tě může poslat na smrt. Ale uvědom si také, kdo tě vyslal, abys kázal? Ten Bůh, který tě může poslat do pekla. Takže si, Hugo Latimere, uvědom, že z tohoto kázání budeš skládat účty před tváří Boží. A potom zopakoval totéž kázání jako minulou neděli.Tento selský synek pak skončil na hranici. Královna Marie Tudorovna jej odsoudila k smrti spolu se dvěma jeho přáteli. Když přinesli hořící pochodeň, Latimer zavolal na své dva přátele: "Bratři! My dnes zažehneme takové světlo, že ho v Anglii už nikdo neuhasí!" Na tomto příběhu mě zaujalo, že Latimer byl aktivní. Lidé přišli, aby zapálili hranici, ale on to ve své víře viděl tak, že on Hugo Latimer zažehává v Anglii světlo. To je následování Krista, i v takovýchto situacích být aktivní. A to se naučil od Ježíše. Zatímco Ježíše spoutávali, řekl: "Nikdo mi život nebere, ale já jej dávám sám od sebe." To je aktivita, kterou lidem nelze vzít.

Poslední příklad se udál v roce 1900. Číňané už měli dost britské koloniální politiky, v níž hrála svou roli i církev. Vypuklo velké povstání a křesťanští misionáři i prostí věřící byli po tisících masakrováni. Tehdy se stalo, že jeden Číňan vešel do domu, kde se ukrýval jeden misionář a řekl mu: "Pojď odsud, zachráním tě. I já věřím v Krista. Za chvíli přijdou ti, kdo tě nenávidí a zabijí tě." Ten misionář s ním šel, ukryli se a strávili spolu dlouhý čas. Když už byl v bezpečí, zeptal se ho: "Ty opravdu věříš v Krista?" Číňan odpověděl: "Nevěřím, ale věděl jsem, že kdybych ti neřekl, že věřím, neměl bys ke mně důvěru." Chápete tento příběh? Věřím, že ten člověk, navzdory tomu, co tvrdil, byl Ježíšovým následovníkem, protože miloval pronásledovaného člověka. "Oficiálně" v Krista nevěřil, protože nedokázal přijmout, co Angličané v jeho jménu napáchali. Ale když tomu člověku zachránil život, byl v něm duch Kristův. Ježíš má i "jiné ovce". Uvědomme si, že Jej následují i jiní. Mnozí nás v tom předcházejí. Možná jednou zahanbeni uvidíme, že v někom, kdo říká, že v Krista nevěří, je mnohem více Kristova ducha, ducha záchrany, pomoci a dobré vůle, než v nás. Radujme se, že Ježíše následuje mnohem víc lidí, než kolik vidíme. Kéž by jej opravdu následovali i ti "oficiální"!

Konečným shrnutím může být toto: Následování Ježíše Krista znamená žít život naplněný láskou, přijmout bohatší život, který nám Kristus přinesl, a rozdávat ho lidem.

K zamyšlení:

Zjednoduš svůj duchovní život v následování Krista. Nezůstávej u dogmat, teoretických problémů a hádek mezi církvemi. Usiluj o to, aby se ve tvé mysli vytvořil ucelený jednotný obraz o Kristu, který tím, že je Božím synem, je zároveň i chápajícím přítelem a lékařem padlých a hříšných. Krista opravdu poznáš tehdy, až věci, za které se stydíš, tě nepovedou od Něho, ale k Němu, protože pochopíš, že On ti rozumí ze všech nejlépe.
Ten, kdo následuje Krista, je zvídavý, nechá se poučit, je duchovně pružný, schopný odvážných rozhodnutí, ochotný riskovat, hledá nové cesty a umí se obětovat. Nehledá měkká a zabydlená stará hnízda, pohodlí starých pořádků a prázdné bezpečí života bez rizik.
Ježíše Krista lze následovat jen na společné pouti s dalšími jeho učedníky. Osobní vztah s ním musí hledat každý sám za sebe, ale na druhé straně je psáno: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." Od křesťanského společenství je třeba dospět k vlastním osobním zkušenostem s Kristem, ale tyto zkušenosti nás povedou zpět do shromáždění křesťanů, do sboru, do bratrského společenství.